Bohužel nebudu psát přímo na téma „člověk, který mě o prázdninách zaujal“, protože někdo takový opravdu není. Z části za to může i fakt, že jsem se učil na reparát a doklasifikace. Takže si dovolím psát na téma vcelku podobné a pro mne dobře zpracovatelné. Budu psát o člověku, který je mi velmi blízký…pro ujasnění musím hned na začátku říct, že se jedná o mladou dívku, jménem Michaela, která pro mě znamená velmi mnoho..tolik, že jí považuji za svou sestru…

Nelze začít jinak, než tím, jak jsme se seznámili. Jako většina mladých lidí, i já mám své velké působiště na internetu, konkrétně na diskusním foru. Sem mě zlákala anonymita, možnost říkat co doopravdy chci, bez přetvářky. Díky tomu jsem zde našel mnoho dobrých přátel, za které bych dal ruku do ohně. Ovšem musí se povést přesunout přátelství z internetu do reálu, protože tzv. „internetoví přátelé“ nejsou opravdoví přátelé…ale po chvilce snažení se to může povést. Jako se to povedlo mě. Seznámil jsem se s jedním děvčetem, které mi bylo více než sympatické. Myslím že víte co tím chci říct…ovšem nějak to nevyšlo….ale co, jak se říká, jednou jsi dole, jednou nahoře. I když to pro mě bylo hodně špatné období, bylo to na mě dost vidět, i ve škole.., tak to mělo nejmíň jedno obrovské plus. Tedy, tato dívka občas s sebou na internet vodila svou kamarádku, která doma připojení nemá. Když bylo možno, povídal jsem si s ní, rozuměli jsme si, až jsme si nakonec dali svá telefonní čísla. Ano, mluvím teď o Michaele. S Míšou jsme si psali snad neustále, rodiče až nadávali, jak mi mizel kredit. Ovšem já to nevnímal. Já sem si psal s někým, komu jsem rozuměl, a kdo rozuměl mě. Míša mi tenkrát opravdu hodně pomohla, dá se říci, že se mi díky ní vrátila chuť do života.(samozřejmě jsme se v té době již znali osobně, bez toho by to snad ani nešlo) Bylo to něco absolutně nového. Měl jsem někoho, komu jsem mohl říct naprosto cokoliv, svěřit se s čímkoliv…a vědět, že mou důvěru nikdy nezradí. Když jsem měl nějaký problém, tak jsem ho s Míšou vždy dokázal vyřešit. A samozřejmě to platilo i obráceně. Kdykoliv potřebovala poradit, nějak pomoct…byl jsem jí k dispozici stejně, jako ona mě.Vzájemně jsme si pomáhali, vzájemně jsme řešili naše těžké životní situace…a hlavně…měli jsme se rádi. Pokud jde o mě, musím říct, že to bylo něco naprosto nového. Ne že bych neměl nikoho rád, to ne, ale…tohle bylo zvláštní. Měl jsem jí rád způsobem, jaký jsem nikdy předtím nepoznal. Rád jako…jako nějakou svou součást. Nedokázal jsem si představit, že bych mohl existovat bez ní. Dá se říct, že jsem jí dal kus své duše…a troufám si tvrdit, že ona mě taky. Dlouho jsem nevěděl, co to vlastně má všechno znamenat…až jednou, bavili jsme se o rodině (Míšu jakou malou opustil táta, žije s mámou a nevlastním otcem) a mě to došlo. Vždyť ona je pro mě jako sestra. A to doslova. Jsem jedináček, takže jsem nikdy nevěděl, jaké to je, mít sourozence. Míša to také neznala. Ale zřejmě se nám povedlo se najít. Najít spřízněnou duši, někoho kdo vyslechne a poradí v jakékoliv situaci. Od té doby si říkáme „sestřičko“ a „bráško“, abychom dali najevo, že k sobě jistým způsobem patříme. Později jsem narazil na citát, bohužel již nevím od koho-„Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami“ Člověk, který to řekl, jistě moc dobře věděl o čem mluví. Stejně jako to ted vím já.

Míšo, mám tě rád.

Sepsal Henry Chinaski