Strávil jsem hodně času přemýšlením nad tím, co by asi mohlo být po smrti. Pokaždé jsem došel k jinému názoru. Jeden čas jsem věřil v posmrtný život, potom zase v reinkarnaci a nějaký čas jsem také věřil tomu, že smrt je absolutní konec. Ať při takovémto uvažování dospějete k jakémukoliv názoru, nikdy nebudete mít jistotu, jestli máte pravdu, dokud neumřete. A vzhledem k tomu, že má život krutý smysl pro humor, tak se po smrti nejspíše dočkáte pravého opaku toho, čemu jste věřili. Teď už o ničem takovém nepřemýšlím, vím že nemá cenu ztrácet čas, který mám určený k žití, tím, že budu přemýšlet, co bude po tom až umřu. Jednoho dne se to prostě dozvím.
"Je zbytečné bát se toho, co je nevyhnutelné.", x-only
Spousta lidí se smrti bojí. Já k tomu nevidím důvod. Přesně, jak praví tento citát, když se smrti nemůžeme vyhnout, je zbytečné se jí bát. Náš strach nic nezmění a je zbytečné si tím kazit život. Když už se na smrti něčeho bát, tak jedině bolesti, která by ji mohla provázet. Tohle asi nikdo z nás neovlivní. Ale myslím si, že když si v tu chvíli člověk uvědomí, že za chvilku zemře a bolest (pravděpodobně) zmizí, tak už ji ani tolik nevnímá.
Vždyť smrt vídáme na každém rohu, ani si to neuvědomujeme. Každý den v televizi slyšíme o tom, jak někde někdo umírá. Za svůj život jsem viděl spoustu mrtvol. V drtivé většině případů nešlo o lidi, ale jen o zvířata... jen o zvířata... jaký je vlastně rozdíl mezi člověkem a tím, co souhrně nazýváme zvířata? Má snad život člověka větší cenu jen proto, že byl obdařen mnohem větším intelektem? Myslím si, že ne a život zvířete pro mě má skoro stejnou váhu, jako život člověka. Říkám skoro proto, že jsem byl odmalička vychováván v přesvědčení, že člověk je pán tvorstva, druh nadřazený všem ostatním. Zamysleli jste se někdy nad tímto názorem? V čem se takoví lidé liší například o nacistů? Jediný rozdíl je v tom, že nacisté považují za nadřazený pouze určitý poddruh člověka.
Jak jsem již psal, viděl jsem za svůj život spoustu mrtvých bytostí. Setkávám se se smrtí velice často. Až tak často, že se pro mě stala naprosto normální součástí mého života. Když umře někdo, koho jsem znal, ano bude mi chybět, protože můj život bude bez něj těžší. Ale už to neberu tak jako ostatní lidé. Vadila by mi jen smrt jedné osoby, protože bez ní bych nedokázal žít.
"Člověk musí chtít umřít, aby věděl, jakou cenu má život."
Většina lidí se smrti bojí, ale zkusili jste se na to někdy podívat z druhé strany? Jsou také lidé, kteří si svou vlastní smrt přejí a těší se na ní. Říkáte si teď asi, že někdo takový musí být šílený. Je to možné, nikdo normální by přeci nechtěl umřít... nebo ano? Spousta z těchto lidí k tomu může mít jiný důvod, ale pokusím se vám popsat ten svůj. Mám poměrně těžký život. Za celých více než osmnáct let jsem poznal lásku jen na malý okamžik a hned vzápětí jsem o ní přišel. V podstatě celý můj život je jen jedna dlouhá série bolestných událostí. Nic, o co jsem se kdy v životě pokoušel, nikdy nevyšlo. Můj život v podstatě nemá žádnou cenu. Chtěl jsem ukončit všechno svoje trápení a zabít se. Pak jsem si ale uvědomil, že je pár lidí, kterým bych na světě asi hodně chyběl a tak jsem zůstal žít jen kvůli nim. Navíc jsem slíbil, že se nikdy nezabiju a snažím se svoje sliby neporušovat. Nezabiju se, ale kdybych třeba zítra náhodou umřel, vůbec by mi to nevadilo. Netoužím po tom žít. Kdybych stál uprostřed silnice a viděl, že se ke mě velkou rychlostí řítí auto, nevím, jestli bych se vůbec snažil uskočit... Nechci se sám zabít, ale až smrt přijde, s radostí ji přivítám...
Až když se člověk chce zabít, tak si teprve uvědomí, že je život vlastně krásná věc. Zjistí, že se může radovat i z maličkostí a že tímto může dosáhnout alespoň trochu štěstí, když už se mu nikdy nesplní žádný z jeho snů. Ano, raduji se z maličkostí, nesmírně si vážím života a každého malého kousíčku štěstí, jež mi přinese. Nic to ale nemění na mém přání zemřít...
"I stanul před smrtkou, na zemi uviděl své mrtvé tělo a pravil: 'Konečně!'", herus
Sepsal herus